Moc dobře víte, jak je to na začátku všechno strašně těžké. Začne to vždy tím, že si člověk sedne a začne přemýšlet o svém životě a o tom, jak postupně míjí významné milníky jeho života, které však vždy pouze zahlédne za okny pomyslného vlaku a rychle spěchá k dalšímu cíli. A mezitím čas ubíhá, my stárneme a na konci zjistíme, že jsme vlastně nic nestihli anebo přesně řečeno zjistíme to, že jsme sice s jazykem na vestě stihli úplně vše, co by se podle společenských pravidel stihnout mělo, ale nic z toho jsme skutečně neprožili, protože jsme pořád spěchali a nalhávali si, že nemáme čas se zdržovat se zbytečnými emocemi.

Dřív, než bude pozdě

Takže náš život vypadá tak, že si namísto společné štědrovečerní večeře posíláme s rodinou esemesky a na místo toho, abychom si povídali a sdíleli své zážitky běháme po obchodech a z práce a do práce, a když můžeme konečně vydechnout, tak si raději zapneme televizi, kde probíhá opakování omletých hereckých obratů. A pak je nejvyšší čas se zamyslet nad tím, zda nám tento způsob života přináší radost, a pokud ano, tak není důvod v něm nepokračovat, ovšem pokud ne, tak bychom s tím měli něco udělat dřív, než doženeme vlastní smrt.